Čti to jen ty, zoufalý poutníku

Taky je ti smutno, noční poutníku? Tak jako mně? Proto ti píšu - právě dnes. Právě uprostřed noci...

       Ten pocit nezmizel a je dál v pozadí mých prožitků. Je tomu asi deset let, ale změnilo se pramálo. Kolem mě se tenkrát rozprostřela poušť, ve které - nebylo ČLOVĚKA. Zoufalý poutníku... možná ten pocit znáš... Ty mluvíš, ale mluvíš do zdi. Do chladných kamenů. Podivný svět "lidí": není čas myslet. Za city se stydí.

       Sbalila jsem si mlčky svých pár věcí do báglu, a šla jsem tenkrát hluboko do lesů. Celé dny jsem tam nepotkala člověka. A ptala jsem se Boha: proč to tak v mém žití musí být? Kde jsou ti, kteří by mohli - pochopit?

       Nechtěla jsem přijmout, noční poutníku, ten fakt, že tento maratón poběžím krutě SAMA. To pochopíš jen ty, jsi-li sám k sobě naprosto upřímný, a nemáš už co zde ztratit. Jsi-li takový, potom máš blízko k Bohu.

       Protože k Němu nemohou zbabělí. Ti, kteří se bojí říct sami sobě pravdu. Ti, kteří sami sebe neznají a zrazují. Těžko ti mohou rozumět; natožpak Bohu. Protože nevede k Němu cesta jinudy, než - PŘES VLASTNÍ NITRO.

       Došla mně tehdy voda, milý poutníku. Možná to taky znáš - když léto je tak žhavé, že potoky v kraji ti nemají co dát. Slunce pálilo; co noha nohu mine putovala jsem krajinou. Dojdu či nedojdu... Tenkrát jsem došla k vodě. Tak nezoufej, poutníku.

       Snad dojdem k vodě zas...