Jedno dopoledne v prostředí české mentality

"Blbne se postupně v blbém prostředí" - Otakar Brousek mladší. (Následující text je skutečný příběh jednoho všedního dopoledne v Česku.)

       Na dnešní volný den jsem se dlouho těšila. Především jak se prospím...

       Slyším nad hlavou ránu a dupot. Mžourám na hodinky: 6.30. Zavírám znovu oči ve snaze vychutnat si to krásné ráno, kdy nemusím nikam pospíchat... Vzteklé vřeštění. Popaměti šmátrám vedle postele... Sluchátka. Nacvičeným pohybem nasazuji na uši sluchátka Peltor pro zvlášť hlučné traktory. Dupot. Rána. Dupot. Vřeštění. Ne. Tohle nepůjde. Tyto frekvence Peltor nezachytí. Znechuceně vstávám. Za "horní" sousedkou jsem byla včera - jestli by nemohla své dvouleté vzteklé dítě trochu mírnit. Řekla, že nemohla, protože neví jak. Jestli prý to nevím. Což o to, napadlo mě, jak nešťastnému tápajícímu tvorečkovi pomoci najít správné mantinely. Ale tento způsob už tady v EU nefrčí. Mlčela jsem.

       Tak tedy vstávám a chystám se ven vyřídit nějaké věci. Konečně otvírám dveře na chodbu, a ... Boty! Nemám boty. Přes noc prostě zmizely. Prázdné místo na koberečku před mými dveřmi žaluje. Hledám rychle jiné, jdu dolů po schodišti a otvírám dveře na ulici. Nové překvapení. Pod mým oknem je - hádejte co? No, máte pravdu. TO taky. Ale kousek od TOHO v blátě a promoklé - moje boty! Hm. Zvláštní zloděj ... Sousedka asi neunesla můj požadavek. Má pocit, že jsem na jejího chlapečka zlá. Nehodná teta, která dostane baci baci. Uklízím boty a pokračuji do samoobsluhy.

       Už mám vybráno a sunu se k pokladně. Statná pokladní mně oznamuje cenu. Podávám jí bankovku, ale není spokojená.

"Dejte mně drobné", říká.

"Nemám", odpovídám.

"Dejte mně pět korun", přikazuje bez okolků a jakéhokoliv náznaku prosby.

"Nemám", trvám na svém.

"Máte", zazněl ohromující výrok a pokladní ukázala prstem do zákoutí mojí pootevřené peněženky. Přesně na přehlédnutou pětikorunu. Nezmohla jsem se na odpor a peníz jsem odevzdaně vydala. Po této nedobrovolné revizi mé peněženky moje nálada klesla do zóny mrazu. Z obchodu jsem vyšla se značně pochroumaným sebevědomím. Pokračuji do banky.

       Ulice šumí všedním ruchem. Nikam nepospíchám a všímám si výloh. Prodejna kočárků INA. Zajímavá informace: při koupi tohoto kočárku dostanete dárek. ZDARMA! (No nekupte to.) Šum ulice je znenadání přerušen hlášením z ampliónů: "Zkouška sirén! Právě proběhla zkouška sirén!!!"

       Z úvah o zkoušce němých sirén mě vytrhl až můj starý známý, který kráčí proti mně. Vypadá nervózně; jeho pohled nejistě těká po kolemjdoucích.

"Ahoj! Je ti něco?", ptám se místo dlouhého vítání. Ani on se nezdržuje prázdnými formalitami:

"No... víš... ta nová práce... ", souká ze sebe a žmoulá v ruce kreditku.

"Co je s ní?", zajímám se.

"No... víš... Já beru peníze a nevím fakt za co!"

Protože jsem zůstala v němém úžasu stát, rozhodl se mně věc vysvětlit.

"Majitel firmy na mě dostává výhodnou dotaci od EU; podmínkou ale je, že musím mít aspoň 18 000 čistého... No, asi se mu to vyplatí... Já nevím." Vypadá zmateně a odchází.

       Konečně přicházím do banky. Byla jsem tu včera. Jenže jsem zcela neporozuměla výkladu bankovní úřednice; tak budu mít nějaké doplňkové otázky. U její přepážky ale není volno. Chvilku přešlapuji; fronta se nehýbe. Jdu tedy k jiné přepážce - tohle přece musí vědět každá úřednice... Ví. Každá po svém. Vysvětlení je opačné. Točí se mně hlava a snažím se propracovat se co nejrychleji ke dveřím.

       Cítím napětí. budu si muset udělat nějakou radost. Půjdu si koupit deštník!

       Ten poslední mně někdo odcizil (čili ukradl) v čekárně u doktora. Po hodině a půl čekání jsem totiž vyčerpáním usnula; probudila jsem se, až když mě volala sestřička. To už byla čekárna bez lidí a bez deštníku.

       Vcházím tedy - plná příjemného očekávání - do prodejny, kde jsem si již dříve deštník vyhlédla. Zálibně si skládací zázrak prohlížím, a ptám se prodavačky na jeho kvalitu.

"Ale jo, já si ho kupuji taky", povzbudila mě prodavačka.

"A vydrží?", pokračovala jsem s jistotou, že se mně dostane další podpory. Pak s dobrým pocitem deštník koupím, a TAK DNES ZAŽIJU KONEČNĚ NĚCO POZITIVNÍHO.

"NE", odvětila prodavačka. Jsem zasažena, jsem zmatena. Tápu.

"To máte jedno. Skládací deštník vám nevydrží žádný. A tento je aspoň levný", doplňuje prodavačka, jata milosrdenstvím.

Po této netradiční prezentaci zboží deštník kupuji. Někdo mně aspoň řekl pravdu. To je pozitivní.

       Povzbuzená úspěšným nákupem, pokračuji do supermarketu. Projíždím s vozíkem mezi regály; nakouknu tam, pak zas támhle... Beru do ruky dnešní tisk. Známý zpěvák je těžce nemocný. "...leží na JIP, kde bojuje se životem...", čtu. Hm. Za co asi bere peníze tento novinář? Nejspíš taky dotace z EU. Jedu dál. "VĚŘTE NÍZKÝM CENÁM!", přikazují mně všudypřítomné vývěsky. Vida, evangelizace. Autoři reklamy coby věrozvěstové! Říkám si - proč věřit nízké ceně? Buď je, a nebo není nízká, ne? Třeba tento šampón: vím, že je docela kvalitní, a přitom tady stojí 45 Kč. "To je nízká cena. Nepotřebuji jí věřit. Ona nízká JE", mumlám si pro sebe a kladu šampón do vozíku. Spokojená, že i zde jsem si něco výhodně koupila, jedu k pokladně.

"Padesátpět", sděluje mně pokladní.

Neprotestuji. Pochopila jsem. Pochopila jsem, k čemu je v tomto supermarketu víra.

       Blíží se poledne a já odcházím věřit, že jsem prožila příjemné dopoledne svého volného dne... Odcházím raději do bezpečí domova. Se sluchátky Peltor na uších budu věřit, že v této zemi je vše v pořádku a lidi jsou tu fajn...

       Peltor pro zvlášť hlučné traktory.