Moje zkušenost

já jsem byla se svým dědečkem, který umíral na rakovinu ve dne v noci celý měsíc. Nelituju, že jsem ho vzala z nemocnice a udělala bych to znovu. Bylo to sice strašně náročný pro celou rodinu, ale nezapomenutelný - měli jsme možnost mu posloužit, držet  ho za ruku a být s ním do posledního dechu. Umřel doma v kruhu celé své široké rodiny.A nebyl sám, to je to nejdůležitější.

Re: Moje zkušenost

otazka je jak reagovat

zazila jsem nekolik reakci na umirajici nebo i jen nemocne osoby. Nekteri proste nebyli schopni tomu celit a dotycneho nevidali. Proste cvak a neexistovalo nic.

A pratele? Je na kazdem cloveku, aby sdelil co chce a co mu nevyhovuje. I pan Reno. Kamaradky tatinek mel nalez, velmi zavazny. mel stesti na to ze se objevil lek, ktery mu mohl pomoci, ale jiste to nebylo: ona to s nami  vyresila tak, ze nam oznamila co se deje a bylo na ni, zdali chce hovory na toto tema vynechat anebo zdali si potrebuje popovidat. Kdyz potrebovala, tak nechtela byt sama a to tlachani ji pomohlo, jindy povidala o pokroku v lecbe, zalezelo opravdu na ni. Nikdo jsme se netvarili se "TO" neexistuje, ale udelali jsme to nejlepsi co jsme mohli: naslouchali a snazili se vyvarovat frazi jako to bude dobry a podobnych falesnych podpor. A pokud ma pan Reno kolem sebe aspon 2-3 blizke kteri mu zustali, tak ma hodne.