V jednadvacátém století je trestuhodné umírat

Otec mé přítelkyně umírá. Má rakovinu. Je pozdě na změnu života, na Activii od Danone i hnutí za zdravou snídani.

       Je mně ho líto; teskním pro odloučení, co nastane. Znám toho člověka tak dobře... Patří do mého života, jeho výroky mně v hlavě kolují... Před vyšetřením na CT se ho jeho dcera zeptala, zda bude chtít znát celý nález. Věděla, že bude závažný. Řekl, že ano, že chce znát pravdu. Tak ji zná: rakovina ve stadiu metastáz.

       Co s tou pravdou ve své mysli dělá, nevíme. Sedí zamlklý. Ono je těch pravdivých zpráv totiž víc; řekla bych – na jednoho až moc.

       Přítelkyně, se kterou žil deset let, mu telefonem sdělila, že se o něj starat nebude. Ona nemůže! Sama je prý nemocná... A vlastně kvůli němu. Má v háji psychiku, protože on se nemíní uzdravit. Má náběh na cukrovku a hapruje jí srdce. To kvůli němu; takže dost.

       Dlouho seděl na posteli, hlavu měl v dlaních. Telefonát nekomentoval. Vypadal jak Jean Reno, nebo jak válečný veterán, kterému už nikdo nemůže ublížit.

       Ale ani pomoci.

       Má "přátele". Říkám si: prosím vás, nechte ho už být. Ať je sám se sebou; má k tomu příležitost nejspíš poslední. Ale "přátelé" přicházejí na návštěvy. Tlachají o pitomostech a nutí ho, aby se "soustředil". Když jeho pohled směřuje přes jejich hlavy kamsi do dálky, zdá se jim, že začíná být "mimo" a nebezpečně tesklivý. A to nesmí! Musí být veselý, aby se (třeba) uzdravil! Aby neumřel (nikdy!?) A aby neupozorňoval ostatní, že odchází... Že jde JINAM. Že JINAM prostě JE...

       (Pouštějí televizi a Leoše Mareše. Strkají mu pod nos mobily. Vykládají, co řekl Franta, a kam jede Mařena. A všechno je teď drahé. A Paroubek je lump.)

       Ono JINAM "přátele" nekonečně stresuje. "Reno" má dvě dcery, ale jedna ho nechce znát. Právě teď. Bojí se, že ho uvidí umírat. Že vstoupí zítra do pokoje, a on bude právě odcházet. A nikde nikdo s kapačkou, bílý plášť v nedohlednu... Ne, to není možné! Taková věc přece nemůže proběhnout bez lékařského dohledu. Někdo to musí řídit; doktoři nebo úřady. To je fuk. Oficiální osoba.

       Jeden z mých přátel říkával: člověk má v životě jedinou jistotu. A tou je smrt. A nad málokterým tématem "moderní" člověk tak málo přemýšlí. Na málokterou událost jde tak málo připraven. Jako na ni. Na smrt... Je to novodobé tabu. Nikam se nehodí. Je to nevkusné.

       Myslím, že i "Reno" by byl rád za nějakou oficiální osobu. Ne kvůli umírání, to ne. Kvůli těm otravům. Poprosil by tu osobu, aby sjednala klid. Seděl by v tichu s hlavou v dlaních, konečně sám se sebou. A protože byl dlouhá léta vojákem, potom by asi požádal:

       "Veliteli, dovolte mně odejít."