Paní Dagmar, zazpívá i Kryl?

       Spjatý s děním v listopadu 89, spjatý s protirežimním odbojem. Lidmi milovaný - Karel Kryl. Dával nám odvahu, nutil nás přemýšlet - když jsme si tajně pouštěli kazety s jeho písněmi, sehnané už ani nevím jak.

       Končí druhý den státního smutku, a člověk má pocit, že národ pochovává svoje ideje. Nejenom pana Havla. Že prostě to, v co jsme doufali, míří do krematoria.

       A má-li být řeč o Listopadu 89, s nímž je teď Václav Havel ponejvíce spojován, pak chybí mně hlas písničkáře, který nás léta provázel...

       "Se slzou na víčku hledíme na sebe

       buď se mnou, bratříčku, bojím se o tebe,

       na cestách klikatých, bratříčku v polobotkách...

       ... Nauč se písničku, není tak složitá,

       opři se bratříčku, cesta je rozbitá,

       budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme... "

       Prší a venku se setmělo. Tato noc nebude krátká. Představuji si, jak blogger Laďa Větvička opět obléká černé pyžamo a fusekle. Dnes je - shodou okolností - nejdelší noc v roce.

       Přemýšlím o Krylovi, a jestli se bude někdy teď taky hrát. Už ne.

        Zítra v 9.30 bude rakev přenesena do Svatovítské katedrály.

       Tam promluví Václav Klaus (už nepočítám po kolikáté), pan Schwarzenberg, paní Madeleine Albrightová. Číst se bude dopis od papeže Benedikta XVI.

       Zazní Svatováclavský chorál.

       Rakev bude vynesena Zlatou branou, kde bude pokropena svěcenou vodou.

       Třikrát se rozezní zvony. Dělostřelecká baterie vypálí 21 čestných salv...

       Záběry ze 17. listopadu 89 vidíme v televizi stále. Začátek veřejného působení Václava Havla je nám promítán. Kam to vedlo - ne. Kryl taky ne.

       Kryl se provinil.

       Protože zpíval dál.

       "Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou:
        ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou,
        ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce,
        a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.

        Dali nám nové postroje a, ač nás chomout pálí,
        zaujímáme postoje, místo abychom stáli...

        ... demokracie dozrává do žaludečních vředů,
        bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů..."

 (Karel Kryl, 1993)

 (Já tentokrát ohled mám - že je ten státní smutek, nezveřejním to celé)

       Když se řekne A, mělo by se říct i B. A pokud se bojíme říct B, protože dotyčný právě zemřel, pak neříkejme raději nic.