Jak jsem hledala, kdo by mně rozuměl

Nově objevenou duchovní dimenzi jsem vychutnávala. Stále znovu jsem se dokázala radovat, že JE  NĚKDO, kdo mně rozumí.

       Bylo zrovna léto, byly prázdniny. Chodila jsem na brigádu, a odpoledne po práci jsem sedávala u vody. Na koupališti, přímo na kraji bazénu. Pozorovala jsem slunce, jak se třpytí v odrazech na vodě, a nechávala myšlenky, ať se volně toulají... Často se k Němu vracely.

       Přemýšlela jsem, jak asi hodnotí mé dosavadní žití. V duchu jsem se omlouvala za některé počiny, ale cítila jsem, že pro Něj nejsou podstatné. Slunce naskrz prohřívalo mé tělo, a já jsem slastně uvažovala, jak velká Dimenze se přede mnou otvírá, jaký je Bůh a jak - ve mně přebývá... To bylo ze všeho největší. Fascinující spojení, sdílení beze slov. Pochopení, porozumění... Mé nitro mělo úžasem své oči dokořán. A byla jsem - ŠŤASTNÁ.

       Nic víc než být s Ním jsem jednoduše nechtěla. Neprahla jsem po ničem.

       O svých prožitcích jsem nemluvila před nikým. Formulovat něco takového do slov se mně zdálo nemožné. Nechtěla jsem dávat svoje nitro světu všanc, nechtěla jsem, aby se lidé smáli mým myšlenkám, a hlavně jsem nechtěla, aby se smáli Jemu.

       Řekla jsem si však po čase, že bych snad přece mohla najít někoho, kdo smýšlí podobně; komu je Bůh blízký, a kdo by mně rozuměl. Bylo to za "minulého režimu", a já neznala žádného takového člověka. Znala jsem pouze paní Z., co byla "svědek Jehovův".

       Jako dítě jsem byla na shromáždění, které se právě u ní konalo. Mělo příchuť velkého rizika. "Svědkové" byli státem neoblíbení. Akce proto probíhala tajně; věřící se po jednom obezřetně trousili. Přicházeli ve stanovených časech, možná to bylo po deseti minutách. Boty se musely odkládat v koupelně do vany. Nikdo nesměl přijít po stanovené hodině - protože pak už se dveře neotvíraly a nezvedal se telefon. Celá akce probíhala téměř šeptem; každý soused byl potenciální udavač. A nešlo o málo. Ve hře byly roky vězení a rafinovaných postihů.

       Usoudila jsem, že se po těch letech za paní Z. podívám. A zkusím jí říct něco o svých myšlenkách. Tím začalo mé mnohaleté hledání, o němž se snad rozepíšu podrobněji. Někdy příště...

       Církve mně mnohé daly, ale s nimi také dočasně skončilo něco moc krásného v mém životě: láska k Bohu NEZIŠTNÁ. Láska k Bohu pro Něho samého, ne pro to, co mně dá. Ne pro věčný život, na nějž si církve často brousí zuby. Ten ve skutečnosti není podstatný.

       Důležité je jediné - život s Ním. I kdyby měl trvat jenom dvě minuty.